Přísně vzato nebyl inspektor Tschudel inspektorem. Taková šarže totiž v současném systému České policie neexistuje. Ale pořád bylo lepší, když ho kolegové či podezřelí titulovali uctivě „pane inspektore Tschudele“, než když na něj po ránu halekali čerstvě zaměstnaní absolventi policejní akademie směšnou přezdívkou „majore Čudlíku“. Majorem byl, to ano, ale čudlíkem ani náhodou. Přesto si však časem na směšnou přezdívku zvykl, poněvadž koneckonců celá moderní civilizace je postavena na mačkání kdejakých nesmyslných tlačítek a čudlíků. I blbý služební mobil, který mu přes jeho výhrady vnutili, měl čudlíků víc než dvacet a většina z nich připadala majorovi přebytečná a na hovno. Přes svůj téměř důchodový věk se ale díky přezdívce cítil nenahraditelný a tím, že nakonec vyřešil i tento spletitý vražedný případ jenom dokázal, že bez čudlíků to prostě nejde a nepůjde. Nikdy.
Před půl rokem ho ruka osudu a hlava krajského policejního náčelníka převelela do oddělení, které se specializovalo na záhadná úmrtí spojená s raketově rostoucím rozvojem počítačové technologie. Potřebnou kvalifikaci mu zajistil jeho jinak dost nezdárný vnuk, který se dost nečekaně ukázal býti mužem na svém místě, když jako nezištný sponzorský dar věnoval místnímu policejnímu oddělení špičkový počítač s mírně vyšeptalým procesorem 486 včetně zachovalého černobílého monitoru. Celý policejní počítačový systém pak, umístěn v těsném sousedství historicky zastaralého psacího stroje značky Zeta, který ze záhadného důvodu nezvládal písmenko „v“, vypadal jako zjevení z jiného světa. Digitálního. Především pro přítomné policisty. Zkrátka jiný svět.
Jenže policisté se na psacím stroji kdysi světoznámé značky iniciativně, bez zbytečných výčitek svědomí a také bez nároku na prémie, naučili používat nejbližší volné písmeno. F. Číst jindy stylisticky a obsahově nudné protokoly z výslechů pak byla nesmírná zábava pro celé policejní oddělení včetně prdelaté tiskové mluvčí, která pro změnu nezvládala „ř". Výjimkou pak nebyly perličky typu: „Fšak jsem tý sfý frndě fláknul po čuňi, ale furt fřýskala. F tom jsem usoudil, že fšude je dobře, ale f hospodě je to fíc f pohodě. Tak jsem tam f cajku flez. Ftom tam ale za pár fteřin byla ta moje fdofa znofa, tak jsem jí holt ještě jednu fláknul. Fypadly jí zuby, a? Fšak má ještě dfoje. F obejfáku. F kelímku.“ K celému příběhu pak dodá mluvčí nahlas jenom prosté: „Do fiti, to je náfez“ . Prostě radost číst.
Kdejaký fouňa dnes zvládne nabořit špatně zabezpečené webové stránky tím, že odkrouhne jejich majitele, protože díky složité technologii a rostoucím nárokům na bezpečnost už nedokáže snadno hacknout přihlašovací jméno a heslo vyhlédnuté oběti. Naopak zabít nenáviděného poskytovatele webhostingu, který nedodal tolik giga, kolik slíbil, začalo být téměř národním sportem a policie nepochopitelně mhouřila oči. Počítačová kriminalita tak rostla geometrickou řadou a někdo musel situaci vymykající se z kloubů řešit. Nehezké časy, které avizoval ve svém slavném románu William Gibson, byly sice ještě na hony vzdálené, ale sedmé záhadné úmrtí počítačového nadšence, kterému, jak se major dozvěděl, se říkalo blogger, bylo přinejmenším podivné. Podivné v tom smyslu, že už jich bylo dohromady sedm, přestože ani jeden z nich prokazatelně nebyl do světové počítačové sítě připojen přes O2. Záhada non plus ultra.
„Tenhle případ se ale trochu liší,“ utrousil soudní znalec a patolog, který svou práci nadmíru miloval, protože s mrtvým se na rozdíl od živého domluvil pokaždé bez potíží. „Smrt přišla ze stejného důvodu jako u předchozích případů, ale mírně se liší nástroj,“ utřel si z čela pot otylý pitevní machr, vlastním jménem Novák, kterému ale všichni z výjezdovky říkali familierně „Rakvič“. Pak dodal: „Chybí tu totiž kabel,“ dopověděl, sbalil si fidlátka a přenechal nešťastně mrtvého bloggera i „Čudlíka“ svému osudu, protože ani jednomu z nich už pomoci nemohl. Odešel do vedlejší místnosti a požádal znuděného uniformovaného policistu o šálek bezlógrové kávy, čímž ho ale naštval, protože nic takového se v celém bytě nenacházelo. Policista totiž něco podobného v bloggerově příbytku skoro hodinu hledal, neboť ve čtyři ráno se bez řádného přísunu kofeinu neobešel a kávovou sedlinu bytostně nesnášel. Našel haldu hanbatých časopisů, tři použité kondomy, kartu American Express a vyhládlou masařku. Nic víc.
„Čudlík“ se zachmuřil. Fakt, že viděl stejnou scénu už posedmé, jeho samotného uspokojením nenaplňovalo, přestože tušil, že hollywoodští scénáristé by mu za podobný příběh utrhali ruce. Sériové vraždy měl Hollywood zmáknuté. Ale sériové sebevraždy? To je přeci sólokapr, který může vynést miliardy. Nebo tak něco. O vraždy se nejednalo, to věděl na beton, protože všechny pokoje či pracovny zesnulých bloggerů byly dokonale zabezpečeny zevnitř. Jedna dokonce dokonale živou, třímetrovou a velmi nedůtklivou krajtou tygrovanou. Na záhady zamčeného pokoje nevěřil, protože přečetl víc detektivních povídek a románů, než mu služební zákon přikazoval. Tomuto mrtvému bloggerovi skutečně z pusy nečouhal drát. Všem ostatním ale ano.
„Zemřel ovšem stejným způsobem,“ doplnil vrátivší se „Rakvič“ svou diagnózu, když se konečně domohl černého nápoje, přestože vnitřně toužil pro rumu. Jenže ten byl díky Evropské unii nedostatkovým zbožím. „Udusil se počítačovou myší. Stejně jako ti před ním. Tahle ale, pokud mohu posoudit, byla bezdrátová a navíc optická. Jenže těch zbytečných sedm vystupujících tlačítek navíc se mu zadrhlo v krku a tak se nakonec oběti staly osudnými,“ dokončil svou ústní a soukromou zprávu. Záměrně řekl tlačítkům a nikoliv čudlíkům, aby takhle po ránu kolegu zbytečně nenaštval. Pak dodal: „Zbytek ti ale řeknu až po pitvě, jenže jak to vypadá, tak tenhle je mrtvej na furt a taky zůstane. Doufám.“ Dodal tišeji a zakabonil se, protože miloval Pink Floyd. „Doufám,“ dodal proto, že nad namodrale mrtvým bloggerem se kvalitně přilepen na růžově vymalované stěně rozléhal velmi nechutný portrét Michala Davida pravděpodobně podepsaný jím samým. Hnus.
Vypadl z místnosti a ponechal „Čudlíka“ svému osudu. Předchozím šesti obětem čouhal z pusy drát. To major věděl. Všichni byli napořád spojeni útlým kabelem počítačové myši s digitálním světem. Navždy. Všichni mrtví vypadali jako nedílná součást hromského digitálního stroje. Jako dvounohý a poněkud zapáchající ovladač digitálního věku. Jako přerostlá počítačová myš, ale bez oživujících tlačítek. I když „Čudlík“ na posmrtný život nevěřil, doufal, že jsou všichni v pohodě, protože předchozích šest nezdravě namodralých a zsinalých tváří položených vedle umělohmotné myškové podložky nevypadalo moc esteticky a tomu sedmému nepřál nic špatného, protože ho neznal. „Čudlík“ se prozatím nedozvěděl víceméně nic, asi proto, že většina předchozích zesnulých, když je objevil, počítač ve smrtelných křečích pravděpodobně vypnula. Nebo byla rychlejší elektrárenská společnost, která nedostala včas zaplaceno. Těžko říct.
Tento počítač ale lákavě poblikával barevně rozdováděnými diodami a vehementně se hlásil o slovo. „No vážně, vypnutý je jenom monitor!“ Nikdo si toho nevšiml. Major tu myšlenku málem vyřval nahlas, ale včas se zarazil, protože si uvědomil, že u policie by mohl jeho geniální odhalení prodat někdo jiný a stát se tak policejním ředitelem. Sedm mrtvých je sedm mrtvých. Současný prezident sice také stál za prd, ale mohlo to být mnohem horší. A tak „Čudlík“ vychytrale držel pysk a v hlavě mu šrotovala spousta myšlenek. Zapnul monitor a v tom okamžiku pochopil, jak to s těmi mrtvými bloggery bylo. Proč se udusili počítačovou myší. Už také věděl, že nejde o náhodu. A nejen to, znal dokonce i vraha.
A vy ho, vážení čtenáři, poznáte také. Příště.