MUDr. Jarmil Kuk, WebDr. zavřel okno prohlížeče a umlčel tím virtuální ústa vcelku užitečnému blogu, který nesl velmi matoucí název Vzhůru dolů. Titul za jménem si po dlouhém a bezvýsledném hledání patřičné certifikační autority udělil sám a připadal si tak mnohem důležitější, než ve skutečnosti byl. Z mladické nerozvážnosti zvolené povolání ho totiž k smrti vyčerpávalo a tak na stará kolena nalezl úlevu a inspiraci až v oboru zvaném webdesign, jehož nekonečné možnosti a variace přinesly osvěžující doušek čerstvého vzduchu do jinak nudné a velmi neinspirativní profese.
Být gynekologem sice spoustě mladých pubertálních jedinců znělo jako rajská hudba, jenže po dvaceti letech otravné praxe se prostě dostaví neodbytný pocit, že už jste viděli vše, co se vidět dá a začnete se rozhlížet kolem sebe, neexistují-li někde i jiné tvary. Tak dopadl i WebDr. Jarmil.
„Budu taky Web 2.0,“ rozhodl se a věděl, že už tak napůl vlastně je. Poměrně nedávno si totiž díky přicházející druhé míze pořídil druhou manželku disponující dvěmi předpubertálními dcerami. Bydlel ve druhém patře luxusního obytného domu v ulici Václava II. a zvonek u domovních dveří byl druhý zleva. Zmohl se na vůz Audi A2 a byl hrdým vlastníkem dvou bankovních účtů, jednoho veřejného, o kterém finanční úřad věděl a druhého tajného, o kterém neměla tušení ani jeho první žena, což se mu při přechodu do fáze dvě náramně hodilo. Když si graficky ozrcadlil své příjmení, zjistil, že se dá číst naprosto stejně ze čtyř různých směrů. Na okamžik tedy koketoval s myšlenkou, že by založil rovnou Web 4.0, ale netušil, jak by dostatečně logicky zdůvodnil absenci trojky. Takže se raději dvakrát nerozmýšlel. Trochu ho sice trápila nula za tečkou, jejíž účel nechápal a občas mu trapně připomínala, co znamená pro své okolí, ale jeho povolání ho naučilo, že ne všechno, co nudně a nezáživně vypadá, musí být nutně k ničemu.
Jeho pečlivě opečovávaná soukromá webová prezentace se věnovala klasické euklidovské geometrii, což se vzhledem k faktu, s kolika různými nevypočitatelnými tvary se v ordinaci denně setkával, dalo snadno pochopit. Miloval pravý úhel a věděl o něm naprosto všechno. I to, že všechny pravé úhly jsou si rovny. Problém tkvěl v tom, že pokud chtěl široké veřejnosti sdělit vše, co věděl a znal, nehorázně se nadřel. Webdesign a ještě navíc pravidelná správa webových stránek není žádná prča a tak když se dočetl, co vlastně Web 2.0 obnáší a k čemu že je dobrý, ocitl se nečekaně v sedmém nebi. Přičemž šest nebí předchozích stálo vcelku za baterky.
„Jo, to bude vončo,“ zatetelil se blahem, „vyvrbím nějakej ten AJAXovej webík a lidi si pěkně dobrovolně a rádi celej obsah budou tvořit sami. Pořídím si tak širokou euklidovskou komunitu a pak nenápadně nasadím AdSense. Načež budu v pohodě a v balíku. Pecka. Bomba. Paráda.“
Jak řekl, tak učinil, protože byl mužem činu, a po slavnostním spuštění dvojkového webu s napětím očekával první geniální příspěvek. Připadal si při tom čekání jak prvorodička. Netrvalo dlouho a dočkal se. První člen nové komunity se objevil záhy a dal najevo, k čemu může taková věc, jakou je Web 2.0, dobře sloužit.
Premiérový příspěvek donutil Jarmila k slzám a přesvědčil ho o tom, že má-li mít Web 2.0 světlou a zářnou budoucnost, musí jeho vývoj nutně vzít do ruky církev nebo mimozemšťané. První zářez do jeho vymazleného AJAXového dílka totiž udělal napůl anonymní uživatel, říkající si „Buchar“:
„Prosím pěkně, patří tohle <|> také do Euklidovské geometrie?“