Helejte se, mladej pane, sebekriticky vo sobě vím, že nejsem žádnej filosof nebo extra špičkovej vědátor. Na druhou stranu zase moc nechybělo a málem jsem byl - tímhletím - diplomovaným profesorem matyky. Jenže limity už byly moc silný kafe a derivace jsem zpočátku svýho vysokoškolskýho studia považoval za množný číslo vod slova deriváty, což profesorka vyučující matematickou analýzu nepochopila, páč byla zapřísáhlá abstinentka. A taky nejspíš stará panna. Vysvětlovat pak na stupínku před tabulí rozjívenejm puberťákům věci, kterým nerozumí nejen oni, ale ani já, mi přišlo docela zcestný. Tak jsem svou účast na procesu vzdělávání národa odpískal hned zkraje a nejspíš jsem českýmu školství prokázal dobrou službu. Jenže - osobně jsem byl u zrodu českýho internetu a to se počítá, i když to nikdo v mým okolí netuší. Dáme ještě jedno pivo?
Jo, mladej pane, byly to úžasný časy. Pamatuju si ještě, jak nějakej úplně bezejmennej Ivo v pronajatý garáži programoval internetovej vyhledávač a teďkonc, po pár letech, je skoro multimilionář, že? Jenže halt byl první a jedinej po ruce, i když to měl tenkrát absolutně snadný, páč na českým netu v těch dřevních dobách nebylo v podstatě nic, co by stálo za to vyhledávat. Tedy - ne že by to dneska bylo vo moc lepší, ale dáme si ještě jednoho pivsona, co myslíte? Za pětadvacet kaček, ale gambáč jako křen, povídám. Výčepní je můj švára a pípu ovládá jak Lauda pedály.
Nebo si vemte tuhletu - nejslavnější internetovou celebritu. Ono se vo tom veřejně moc nemluví, ale já dovopravdy vím, jak se stalo, že je tak populární a světově českoznámý. Nikomu to ale neříkejte, von by se mohl urazit, páč je dost výbušnej a vztahovačnej. Vsaďte se, že se i tak ozve jako první. No ale - prostě jednoho deštivýho rána slezl ještě mírně opocenej z totálně nevohebný šestnáctky, kterou to, co s ní prováděl, evidentně moc nebavilo, protože tenkrát jezdil škodou stodvacet. Pomyslel si tehdá, že takhle by to fakticky dál nešlo a založil si soukromej výkecníček, aby se mohl někde kvalitně a do sytosti tak nějak vybít. No - a weblog šel, páč všechnu svou chlapskou frustraci z nepovedený soulože vrazil do úchvatnýho a čtivýho článku. Na to prostě lidi slyšej. I v blbým psaným projevu jsou totiž přítomný autorovy emoce, když to umíte geniálně podat. A stopadesát změřenejch bodů na stupnici íkvé je, pokud mě paměť nešálí, daleko za hranicí geniality. To on měl. Někde jsem dokonce zaslechl, že Bůh má jenom vo deset íkvé bodů víc, ale to nejspíš někdo jenom blbě kecal. Zkusíme pro změnu jednu malou borovičku? Že jste tak příjemnej posluchač a partner, pane.
Jenže vydělali na tom všichni a vosobně si myslím, že právě On byl fakticky prvním zakladatelem populárního webu číslo dva nula. Byl totiž úplně první, kdo stvořil komunitu naprosto stejně smýšlejících jedinců. Všichni s ním souhlasej a žijou si takhle pohromadě a spokojeně jako jedna velká šťastná, a nebál bych se říct, americká rodina. Tak to vidíte. A nynčko má navíc magisterský titul, perfektní bourák a mladý břehulky, kterejm to jde dneska možná líp, než jemu. A navíc je to, holky divoký, baví. Ale jeho zápisník je fakticky skvělej a bezskrupulózní. Taky nejnavštěvovanější, seriózní a tohleto ještě - bezkonkurenční. Tvrdí to i Toplist a to je, panečku, nějaká autorita. Dáme si ještě žejdlík, že jo?
Tenkrát halt byla jiná doba a všechno šlo tak nějak hladce a samo. Tedy mě moc ne, páč jsem jako začátečník při výrobě stránek narazil na rámce čili framesy, robustní tabulky a nepřejícnost programátorů prohlížecího bazmeku jménem Netscape. Fakt. To vám byl prohlížeč, kterej, a to si fakt myslím, naprosto záměrně a cíleně vymyslela skupina podivnejch indidivuí... idindivuí... individuí, která už tehdá nejspíš tušila, že s internetem jako takovým to vodteďkonc půjde jenom z kopce. Chtěli přicházející katastrofu udusit hned zkraje a tak vydumali absolutně nepoužitelnej a pitomej prohlížeč, aby to tvůrce webů odradilo a zbytečně je to nelákalo nějaký zbytečný webový kraviny tvořit. No, nakonec jim to nevyšlo a jsou digitálně mrtví, poněvač je převálcoval další slavnej garážista, kterej zastával názor, že lidi spolknou cokoliv, když jim to naservírujete v pěkným obalu. Jenže to už je jinej příběh a vo tom mluvit nechci. Safra, já mám žízeň jako dromedár, tak otočíme rundu. Co říkáte?
Všimnul jste si, mladej pane, toho novýho fenoménu, co se mu, kdovíproč, říká Web 2.0? Já jo. Kejváte hlavou. Jo, vono to asi nejde přehlídnout. Dokonce i moje stará to díky mediální masáži na tývý nova zaregistrovala a vobčas frflá, že to nebude dlouho trvat a vymění mě za manžela dva nula. Prej jsem zastaralej a málo interaktivní a taky že moc nekomunikuju. Jenže vona má jenom vosmitřídku a dál než na prodavačku to ve svejch letech nedotáhla. A taky je jí jednapadesát. Takže jenom plaší vlny a já bych něco spolknul. Ne, pane, nechte to být, dneska platím já.
Ale teď vážně. Už vo tomhle dvojkovým fenoménu píšou dokonce i v Lidovejch novinách. To je, prosím pěkně, uznávanej a seriózní deník, kterej vopravdu nikdy nekecá, poněvač je přímo křesťanskej a vod Boha. Kromě „Rudýho práva“ (dneska hulánvíproč se jmenuje jenom „Právo"), jinej takovej pravdomluvnej deník v Čechách prostě neexistuje, pokud je mi známo. Možná Blesk , ale ten má jasně specifikovanou cílovou skupinu. Blby. Ale víte co? Jeho čtenáři či čtenářky mají kliku, že dojdou království nebeského, páč si svou blbost neuvědomují. Nevědomým je totiž vyhrazeno království nebeské. Ale to zase odbočuju a pivo došlo. Hej, šváro – vezmi to přes kopírák.
Dvojkovej web mě ale nakonec doopravdy voslovil, páč protože jak tak pozoruju cvrkot kolem sebe, připadám si nějak trapně vopuštěnej a osamocenej. V dědině, co žiju, mají lidi děsně podivný starosti. Příkladně se dokážou hodinu a půl bavit vo tom, jak se jim letos neurodila mrcha řepa a čím že budou tu domácí havěť, co dobrovolně chovají, přes zimu živit. A že v roce 1976 to bylo mnohem lepší, páč víc chcalo a nešajnilo tolik sluníčko. Komunisti měli prostě počasí pod kontrolou. A tak všelijak podobně. V hospodě, kam vobčas zajdu, se už vod doby, co jsem se přestěhoval, vedou furt ty samý kecy a žvásty. Každej z přítomnejch vochlastů má svůj vlastní názor, za kterým si stojí a široko daleko se nevyskytuje žádná solidní a rozumná komunita. Žádná. Vůbec žádná. Často dokonce padne i pár facek, ale to policajti neřešej. Mají spoustu svejch starostí s úplatkama a to jim fakt nezávidím. Ale mohli by se dvojkově spojit, no ne? A vybírat úplatky dvojmo nebo tak. Žízeň je ale fakt metla lidstva. Mladej pane, nechte toho mávání, na dvě piva ještě mám.
Prostě široko daleko žádná sbírka lidí, který mají stejný vyznání a můžou si nezávazně pokecat a hlavně – budou si stoprocentně rozumět. A tak jsem ve finiši web nula dvojku vzal na milost a našel jsem v ní své poslání a smysl života. Skutečnej smysl. A nádavkem spoustu kámošů po celým rozlehlým světě. Protože internet prostě rozboural tyhlety – hranice a bariéry. Všechny. Napadrť. A já nelituju svýho rozhodnutí.
Jenže nechci vás moc zdržovat, mladej pane, vidím, že se trochu nudíte a navíc vám dochází pivo. Tak já objednám? Dáme ještě jedno, ne? Jo. A já vám vylíčím, jak jsem vymyslel dvojkovej web, kterej sice na svou totální a všeobecnou popularitu ještě čeká, ale jednou – a to vám teda garantuju – ho nějakej tenhleten Gůgle koupí. Bez debat. A já se stanu Člověkem 2.0, ať všichni v obci čuměj. Bez debat. Tak na zdraví, ať slouží a jak říkáme my tady na Moravě - co jde dobře dovnitř, musí dobře i ven. Tak se pozná kvalitní pití. Haha.
Víte, možná jste si toho nevšimnul, ale s pádem socialismu se ztratilo jedno půvabný kouzlo, který jsme tu měli a který lidi rozmlsaný západním luxusním stylem nikdy nepoznali. Tedy, voni toho nepoznali víc, ale to budiž připsáno k jejich škodě. Možná vám bude připadat, že to s webem a internetem nesouvisí, ale přesvědčím vás o opaku, když tedy příští pivo zaplatíte vy. Helejte se, dobrý rady fakt nejsou zadarmo a peněženku mi stará zabavila a drží mě trochu zkrátka. Díky.
Jedná se o veřejný záchodky. Byl jsem tam někdy poslední dobou? Já jo. Podívejte - zamlada jsme na těch místech měli o zábavu postaráno. Každej záchodek byl jinej a měl svůj charakteristickej pach čili aróma. Ale hlavně tam bylo co číst. Všimnul jste si, že všechny ty blbý moderní veřejný hajzlíky jsou vybavený kytkama, všude to smrdí po voňavejch přípravcích a nikdo nikdy nic nepíše na stěny místnosti, kde často nedobrovolně trávíte zajímavej čas? Fakt. Jenže za mejch mladejch let to bylo jiný. Každej hajzlík býval malou knihovničkou literárního umění. No, představte si to. Dorazíte tam a páč mušle jsou vobsazený, tak vlezete k mísám, postavíte se, páč prostě musíte, a tam je tmavě modrou tužkou na šedobílém podkladě předchozím návštěvníkem napsáno: „Když nesereš, tak co sem lezeš?“. Ve zmatku jste se otočil, posadil jste se na voslizlý pochcaný prkýnko a z druhé strany vás ohromil pro změnu v rumělkové barvě vyvedený nápis: “No vidíš, že to jde. Ale stejně jsi tu na hovno.“ A pak jste se při konání potřeby rozhlídnul a našel jste na stěnách té malé místnosti spoustu porůznu poházených literárních skvostů. Třeba: "Neser, stejně je to na hovno." Nebo: "I hovno můžeš milovat, když víš, odkud pochází". A podobně. Chápete, co tím chci říct? Ne? Tak dáme poslední pivko a vypadneme. Švára už stejně nějak šidí míru. Nakonec jsem ho nikdá neměl v oblibě a z něj stejně nikdy dvounulka nebude.
Ale abych dopověděl, co jsem chtěl říct. Říkáme si totiž „VPVZ“. To je zkratka. Zní líp, když si ji vyhláskujete. Zkuste to: „Vé Pé Vé Zet“. Paráda, ne? A voživujeme pomocí moderních technologií, tuhletu, zapomenutou historii českého jazyka. Záchodkovou kulturu. Máme teď k dispozici mobilní telefonky, noutbůky, wifiny, blůtůthy a všelijakou jinou technologickou havěť jednadvacátýho století a v online přenosu pomocí našeho webu číslo dva přenášíme všechno na internet. Ihned a bez vohledu na časový pásma. A vyrábíme pomocí moderních fixů, sprejů a propisovaček nový věci, které návštěvníka vyměšovací místnosti zaměstnají natolik, že nemá čas přemýšlet nad faktem, že to co dělá, je člověka nedůstojnej a hodně nízkej biologickej akt. Texty na stěnách ho alespoň pobaví, protože ne každej sebou tahá na tu místnost Večerní Prahu. Zaujme ho to. Inspiruje. Překvapí a osvěží. Jsme totiž absolutně a totálně onlajn a fakticky bezva komunita, která má budoucnost. Páč na internet člověk může, ale na hajzl, no - tam prostě musíte. Fakt musíte.
Omluvte mě, mladý pane, prosím. Jdu. A něco tam vymaluju. Na webu to bude za minutku i s originálním videem, páč Nokia to zvládne. Taky už vím, co tam napíšu. Bude to, tahleta, stylistická perla a pecka, která naší komunitě zajistí internetovou nesmrtelnost.
„Jsi tu správně, borče. Když tě něco nasere, prostě se na to vyser. Ono se to neposere. A když, ty u toho nemusíš být.“
Poznámka autora:
Tento článek je možná trochu nevšední, ale kdybyste za několik málo dní prožili totéž, co já, možná byste sepsali něco podobného nebo ještě podivnějšího. Především jsem velmi pracovně vytížen a do toho mi vlezla dovolená v Řecku, z níž jsem si přivezl dvě zákeřné a vzájemně se vylučující choroby. Bojem s nimi a bojem s bezplatným českým zdravotnctvím jsem strávil spoustu zbytečného času. Mezitím jsem ale stihl sepsat pár zážitků z cesty po Peloponesu a blábolovinu, kterou jste právě přečetli.
Doufám, že ani jedno ani druhé vám neublíží a slibuji vám i panu Tvrdkovi, že příště napíšu něco, co skutečně někomu pomůže. Nenapíšu to na záchodek, ale na svůj blog, abyste měli kratší cestu.
Slibuji také, že totožnost „mladého pána“, pozorného posluchače, který skutečně existuje, odtajním v okamžiku, kdy nebudu porušovat autorská práva.