„Pikslík“ byl elitář tělem i duší. Měl na to. Jenže nedávno si musel sebekriticky přiznat, že dnes už je příslušníkem elity spíše tělem než duší. Věk se totiž vehementně hlásil o slovo a každý polotučný hamburger zanechal po sobě nezanedbatelné kalorické stopy. I stal se „Pikslík“ poznenáhlu a pozvolně také platným členem elity obezitou potrefených.
Jeho kdysi roztomilá manželka se při sporadických erotických prostocvicích tvářila kysele a po nepohyblivě prkenném zážitku odcházela neuspokojena do koupelny, mumlajíce si cosi o pitomých pytlích cementu na štaflích. Bůh ví, co tím myslela, ale „Pikslík“ i díky tomu začal trpět nepříjemným pocitem méněcennosti. A nedosti na tom. Zvlčilá a internetem posedlá komentářová cháska mladšího roku výroby ho dokonce začínala nazývat „zakomplexovaným, arogantním, namachrovaným a zapšklým páprdou.“ Považte.
„Pikslík“ byl ale elitář odjakživa a měl pro to důkazy. Už jako předpubertální ucho navštěvoval na zapřenou vyhlášenou diskotéku pro mladistvé v socialisticky šedivé a hranaté kavárně, na jejímž průčelí brčálově zeleným neonovým písmem zářil nápis „Elite“, a která byla místní omladinou nazývaná prostě a jednoduše „Elitka.“ Po třetím nepovedeném sexuálním zážitku pak vstoupil do svazku manželského s nepochopitelně těhotnou snoubenkou, jejíž záliba v té době populárních bezešvých punčocháčích značky „Elite“ byla pověstná. Měl prostě skvěle nakročeno a elita byla jeho osudem. Elitní škola uměleckého zaměření v čele s elitním emeritním profesorem ve výslužbě mu už jenom dopomohla ke správnému vykročení do světa, který na něj čekal s otevřenou náručí.
Příchod internetu do Čech ho zastihl v nejlepší formě a ještě si pamatoval doby, kdy dnes nepřekonatelný Seznam.cz zaměstnával pouhé dva mladistvé výrostky, kteří pravidelně každý pátek losovali, kterou ze sedmnácti registrovaných firem v katalogu umístí v pondělí na první pozici. Zajímavé je, že pokaždé to byla firma „Elite Varnsdorf“ a to i přesto, že ještě webovou prezentaci ani nevlastnila. „Pikslík“ se velmi rychle chytil a doba to byla zlatá a přejícná. Blogy neexistovaly, komentovat nebylo kde a tak měl „Pikslík“ čas na svou práci.
Studoval, vzdělával se, rostl a povznášel své sebevědomí. Když přišly na český web lidské masy, byl už hotový a připravený. Psal weblog, vydával knihy, učil nově příchozí základům tvorby webu a vůbec se choval jako Jan Amos Komenský. Chtěl pomáhat a ukazovat cestu. Nevěděl ale ještě, že každý, kdo cestu ukazuje, musí nutně šlapat vedle ní, aby věděl, kudy povede. Klopýtal tedy pěšinkami a oklikami plnými špíny a nezištně ukazoval ostatním, kudy se mají vydat, aby se neušpinili. A tak se stalo, že najednou byl zcela mimo. Rok se s rokem sešel a „Pikslík“ se dozvěděl, že je zapšklý a namachrovaný páprda. Kromě jiného.
Nevěděl přesně, co s tím učinit. Jeho duše kvapem ubývala a kilogramů kvapem přibývalo. Dlouhé trápení a hledání řešení ale nakonec přineslo své ovoce. Malý a nahnilý plod. Po jedné z mnoha nepodařených manželských etud zapálil si „Pikslík“ drahou cigaretu, dopřál si štamprli pravé a elitní moravské slivovice, odříhl si a prohlásil v duchu a vzápětí i nahlas: „No a co. Tak se na to na všechno prostě vyseru.“
A šel a udělal to.
