Cestování vlakem může být velmi inspirujícím zážitkem, zvlášť pro člověka, který poslední cestu železnicí absolvoval někdy hluboko v sedmdesátých letech. Cestoval jsem často a rád, především proto, že jsem byl hrdým majitelem takřečené režijní průkazky. Kouzelná knížečka umožňovala jejímu nositeli bezplatné cestování po husté síti železnic napříč celou republikou. Sedával jsem v kupé v blízkosti zasouvacích dveří a odchytával útržky. Útržky dávno zapomenutých hovorů. Slova pohozená do časoprostoru, chvíli se vznášející chodbičkou vozu druhé třídy, vytržená ze svého kontextu a předem odsouzená k zapomnění. Jsem lovec útržků.
Možná to znáte z vlastní zkušenosti. Kráčíte po ulici a míjíte lidi zabrané do rozhovoru. Milosrdný vánek k vašemu sluchu donese jenom část konverzace a vy s údivem zjišťujete, že opuštěná slova složená do nedokonalých vět dávají najednou úplně jiný smysl. „Rozumíš, prsa neměla moc velký. Normálně pětky…“, sdělovala oslnivá blondýnka své spolujdoucí právě v okamžiku, kdy jsem je míjel. To vás donutí k zamyšlení.
Jeden z nejlepších úlovků se mi povedl v sobotu cestou ze zajímavé přednášky, kde jsem prý víc jak půl hodiny plynně hovořil. Nevím, možné to je. Milosrdné podvědomí provedlo reset a probral jsem se až ve vlaku s hrdým názvem Intercity Jan Perner. Seděl jsem v kuřáckém kupé a společnost mi kromě usměvavé, ale málomluvné dívenky odkudsi z Bohumína, dělali také dva opravdičtí slovenští dřevorubci, jejichž rozhovor více než co jiného připomínal dialog dvou namol opilých gynekologů.
V chodbičce vagonu na nejistých nohách a s nezbytným lahvovým pivem v ruce povlával bezejmenný mladík, který udiveně volal naproti do neosvětleného kupé: „Jak můžeš tu knihu číst potmě?“. Zdušena vzdáleností ozvala se ze setmělé místnosti lakonická odpověď: „Klidně, ty vole, já už to jednou četl“. Útržek.
Stát se celebritou (neboli celoubritou), je dnes vcelku snadné. Úspěch je na dosah, moc umu nepotřebujete. Stačí stát se kuchařem, být příslušníkem čtyřprocentní menšiny a v přímém televizním přenosu pořvávat, že jste také jenom člověk. Přijde doba, kdy tento útržek doletí do vzdálené galaxie a definitivně přesvědčí dosud pochybující inteligentní bytosti, že nemá smysl vláčet se miliony světelných let na návštěvu k civilizaci, která musí tímto způsobem ostatní přesvědčovat o svém lidství.
Nechci být celebritou. Jsem polobritou, a to ještě omylem, jenom díky šéfredaktorovi Intervalu, který mě, málomluvného prajzského jezevce, vrhnul do víru dění a postavil před neznámé a pochybující publikum. Vrazil mi do ruky obstarožní mikrofon a se slovy „musíš ho polykat“ mě vyslal vstříc neurotickému zážitku. Nejsem mluvka, což může dosvědčit má přítelkyně, která si v minulém roce vedla takovou malou týdenní statistiku, během níž zjistila, že v průběhu sedmi dní jsem pronesl celkem jednadvacet holých vět, z nichž celé čtyři pětiny se tak či onak týkaly potravy.
Přesto ale věřím, že celá konference smysl měla a náš drobný třípřednáškový příspěvek byl k něčemu dobrý.
I proto, že století formulářů hned tak neskončí.