Dovolte, abych se představil. Jsem Úplně Obyčejný Web a právě jsem oslavil své třetí narozeniny. Můj páníček je sice trochu bordelář, ale krmil mě vždy pravidelně a žádným šuntem. To prosím ne! Věděl tenkrát moc dobře, že bez kvalitní stravy zajdu na úbytě a fulltext po mně ani neštěkne, o čtenářích nemluvě. Žili jsme si tak pěkně v pohodě a ve vzájemné harmonii. Až do minulého týdne, kdy můj pán zničehonic onemocněl agresivní formou Seomatózy. Brrr!
Tahle zákeřná nemoc postihuje lidi bez rozdílu věku, pohlaví, národnosti i kvocientu, kterému se říká IQ. Postihuje blbce stejně jako inteligenty a nepodstatné rozdíly mezi nimi stírá. Navíc je děsně nakažlivá a šíří se dokonce i bezdrátově! Napadá výhradně mozkové buňky a z dosud bezproblémově fungujících synapsí vyrábí absolutní a naprostý mišmaš. Tak zlá je. Dostupných léků bohužel není mnoho, a existují-li, pak zatím výhradně v experimentální formě. Říká se jim Osvěta a podle dostupných statistik moc nefungujou. Škoda.
Byl jsem vždycky v dokonalé kondici. Vymazlilo mě webdesignerské eso, které HaTMatiLku potřebnou k mé výrobě ovládalo na výbornou. Pravda - nebyl jsem nikdy tak úplně validní přesně podle foršriftu, ale to vzal Berners-Lee. Validátoři jsou stejně jenom nafoukaní troubové, které ve skutečnosti nikdo nepotřebuje. A ti, co se jejich radami bezvýhradně řídí, jsou obyčejní digitální otroci. Líto mi jich není, protože svobodný webík nad sebou žádného drába nepotřebuje.
Díky kvalitnímu redakčnímu systému můj krevní oběh (nazývaný odborníky dost blbě linkjuice, protože ve mně obíhají ranky, nikoliv džus), fungoval bezvadně. Nikde žádný zádrhel, ranky se toulaly řečištěm, jak jim bylo zpočátku správně nakresleno, a zajišťovaly tak dostatek živin i nejodlehlejším zákoutím mého křehkého organismu. A když už odtékaly, tak výhradně na místa, která si trošku mé životadárné mízy zasloužila. Pán tenkrát ještě nebyl marod, a tak mi pouštěl žilou rozumně a s mírou. Jenže to se mělo změnit.
Přišla choroba a v závěsu za ní léčitel, jehož služby nebyly hrazeny zdravotní pojišťovnou, přestože se honosil titulem SEODr. Páníček zacvakal všechno ze své šrajtofle. Rád a s gustem. Protože kvůli nemocí způsobenému mozkovému mišmaši mu celý následující léčebný program připadal jako dobrý nápad. A o dobrých nápadech se ví, že nejméně každý druhý je špatný, přičemž ty první jsou ještě horší, než špatné.
Já trpěl. Vážení, jak já trpěl! Celou kostru mi překopali k nepoznání a začínal jsem se zadrhávat. Nedostávalo se mi výživné stravy, a navíc do mě pumpovali nezdravou krev z naprosto ohyzdných, ohavných a neužitečných webů. Ano - dokonce i z bezdomovců. Páníček jim říkal Katalogy a propadl sběratelské mánii. Nepřejte si vidět, co to udělalo s mým krevním oběhem. Bylo to absurdní, ale co jsem mohl dělat? Jsem jenom mazlíček odkázaný na libovůli majitele. Když mě nenakrmí, nejspíš přežiju, ale budu vypadat jako anorektik.
A nedosti na tom. Spoustu živin jsem musel odevzdávat takzvaným Partnerům. Hrůza. Ti fungovali jako pijavice. Vysávali ze mě šťávu a zpátky mi vraceli jenom pohrdání a nevděk. Za vydatné pomoci titulovaného felčara do mě také vráželi dýky v podobě silných (strong) zbraní, vyrobili mi dokonce několik hlav, ačkoliv do té doby jsem nepotřeboval ani jednu. Jednoho večera si dokonce před monitorem zatančili častušku, nebo co to bylo, a povykovali nahlas: "Mám hájedna, já jsem bedna. Teď hádvojku, dáme stojku! A pak hátři - budem bratři." Idioti.
Jenže co jsem mohl dělat? Byl jsem pouhou hračkou v rukou nemocného člověka a nezbývalo mi, než se dnes a denně ptát, protože na léčení nejsem vybaven. Pokládat otázku, na níž je těžké smysluplně odpovědět. Ale zeptat se páníčka musím.
"Terazky mám SEO. Ale nepřipadá ti to celé absurdní?"