„Skunkyho“ to štvalo a dohánělo až k nepříčetnosti. Rozumné východisko ale ze své pitomé, i když tak trochu sám sebou zaviněné situace zatím nenalézal. Jeho životním prokletím, které od svých předků nerad zdědil, byla až chronická nenávist k písmenu „X“. Celou svou bytostí tohle nekvalitní a nelogické písmeno nesnášel. Přišlo mu přebytečné, ohavně nepravidelné a evidentně mimozemské. Křivé a nevzhledné. V češtině pak dvojnásob. Takový hloupý lingvistický omyl.
Matně si vzpomínal na světoznámý sci-fi seriál obsazený unylým hercem, který víc než co jiného připomínal impotentního krasavce z nějaké meXické telenovely. Ústa se mu zkřivila opovržením. Jedinou postavu, kterou vzal na milost z celého hollywoodsky impozantně tajuplného díla na pokračování, byl „Kuřák“, protože jeho vášni rozuměl. Sám hulil jak fabrika a nikdy nepochopil nářek hysterických nekuřáckých neznabohů, kteří nechápali, že „Nikotin“ je bůh všech bohů. Je s lidstvem odjakživa a na rozdíl od jiných mrtvých bůžků se těší stále čerstvému zdraví. Umřít jako nekuřák je fajn, ale kuřák má v životě o jednu radost víc, říkal si často a byl šťastný.
Upřímně nenáviděl ty nadpřirozenými schopnostmi nadané pitomce z trilogie X-Men. Ke svému domácímu počítači pak zakázal přístup okennímu systému XP nenažraného monopolního výrobce, nad LinuXem zlomil hůl o chvíli později a Mac OS X ho naštval definitivně, i když tak špatný nebyl. Zkusil Litus, ale po několika měsících používání zjistil, že jeho autor se rozhodl aktualizovaný systém přejmenovat na LituX a spadla klec. Pořídil si Solaris, vytěsnil z paměti fakt, že je postaven na UniXu a připadal si celkem v pohodě.
To vše ale jenom do okamžiku, než se rozhodl vyhrát webdesignerskou soutěž. Nebylo jich na českém internetu zas tak moc. Zlatý Erb vyloučil okamžitě, přestože žádné „X“ nepožadoval. V obci, kde trávil sympatická léta svého mládi, totiž vládl webové prezentaci rozmazlený synáček místního starosty, jehož vytuněnému Pentiu Dual Core prostě neměl šanci konkurovat. A na dýchavičném stroji o taktu necelý jeden gigahertz se umělecky náročně rozpohybovaná flashová 3D animace tvořila blbě a pomalu. Ne. Tudy cesta nevede.
Regionální a nevýznamné soutěže mu také byly proti srsti, protože v porotě většinou posedávali když ne bratranci, tak nejspíš klony starostova synátora a od nich poplácání po ramenou skutečně nepotřeboval. V hloubi duše toužil po uznání od skutečné webdesignerské špičky, která se sice do své pozice výjimečných pasovala tak trochu sama a na vlastní triko, ale přesto jména porotců soutěže „ExtraDen“ měla výjimečný zvuk. Především pak jejich geniální předseda.
Jo. Tenhle zářez udělat musel, jinak prostě neměl šanci v těžké konkurenci webdesignerů nabízejících své služby zcela zdarma uspět. Navíc se dnes a denně objevovali webdesignerští filištíni, kteří byli ochotni zákazníkům za možnost postavit jim extra super špica web, platit. Na dřevo, rádi a ihned. Protože reference dělají byznys.
Jenže co s tím nenáviděným „X“? Bylo tam. V podmínkách soutěže. Natvrdo. Rezolutně. Bez výjimky. A zobrazeno černé na bílém na jeho mnohobarevném placatém LCD monitoru, kterému občas v návalu něhy a v dobrém rozmaru říkal „ty můj Čumendíku“, na něj působilo jako červený hadr na býka. Možná i víc.
Naproti tomu „Skunky“ trpěl až nezřízenou láskou k jinému písmenu české (a nejen české) abecedy. „H“ byla ta ideální, jeho oku, mozku a srdci lahodící litera. U ní vítězil očím lidským vyhovující pravý úhel. Zleva, zprava, zeshora i zespoda. Ze všech stran. Prostě lábuž a geometrická nirvána. Nikoliv nekvalitní, nevyzpytatelný a s měnícím se fontem pokaždé jiný úhel písmene neklidného „X“. Euklides měl pravdu. Nic lepšího, než pravý úhel lidstvo dosud nevymyslelo.
Uspokojen a smířen s osudem spočinul znovu zrakem na deklaraci DTD svého HTML dokumentu. Hned v úvodu stránky se v plné své geometrické kráse skvělo pravoúhle rozkošné a věky ověřené vznešené „H“. „Skunky“ si interně povolil slzu dojetí a malé nevýznamné rouhání: „Ježíš, to je ale krása.“ Pomyslel si. V tomtéž okamžiku také věděl, co přesně udělá. Vzápětí potom uvedl čerstvě dozrálou myšlenku v život.
Spustil e-mailového klienta (ne, nebyl to Outlook eXpress), vyplnil poctivě předmět zprávy přesně dle podmínek soutěže a do vlastního těla zprávy místo soutěžní URL adresu napsal větu, která ho miminálně na dva měsíce učinila nejšťastnějším webdesignerem na českém internetu. Napsal jenom:
„Hovno, hoši. Hurá.“
A zase ho pravý úhel naplnil uspokojením.