Podvečerní luxusní šedesátdevítka, při které oběma zúčastněným zatančily palce na nohou Labutí jezero, ho na chvilku postavila na nohy. Ne nadlouho. Pocit zbytečnosti, marnosti až zmaru se po necelé hodince ozval s dvojnásobnou silou a jindy spolehlivý alkoholický opravátor z domácích zdrojů tentokrát žalostně selhal. Pravý kubánský doutník, který si po milostném aktu zapálil, také chutnal jako nedosušené seno importované z rozlehlých ruských plání. V televizi právě vysílali pořad s názvem „Na stojáka“, ale jedno stání už měl dnes za sebou, takže ho blondýna, která oslovila dychtivé publikum rozverným pozdravem „Ahoj, 90-60-90“, donutila pouze ke kyselému otrávenému šklebu. Jeho přítelkyně byla totiž hrdou vlastnicí festovních pětek, které před nedávnem laskal a kvalitně prohnětl s pečlivostí pekařského mistra. Lechtivá zdravice ho tak ponechala chladným.
Život je čuba baskervillská a my jsme její nevlastní štěňata, pomyslel si a udělal chybu, protože propadl ještě většímu splínu. To, co před dvanácti lety vypadalo jako bezvadné digitální dobrodružství, ho totiž postupem času začalo nudit. Z nalézání nových věcí už dávno vyprchala nezkrotná objevitelská vášeň a zůstala pouze pachuť všední a bezobsažné rutiny. Pracoval bez zápalu a v duchu si říkal, jestli si vybral skutečně správné řemeslo.
Při životě ho drželo jen občasné pročítání osobních blogů, jejichž autoři disponovali inteligenčním kvocientem na hranici geniality a někdy i lehce nad ní. Při čtení jejich zápisků se vždycky mimořádně pobavil a to i za střízliva. Cimrman hadr a Monty Python se může jít klouzat. Uchechtl se a opět udělal chybu, protože mu vypadl doutník na čerstvě vyčištěný koberec. Na jaře udělám plovoucí podlahu, rozhodl se, a s nechutí se ponořil do studia poměrně rozsáhlého stylového předpisu.
Kurzor v editoru hypnoticky blikal a ve vedlejším okně se rozkládala jedna stránka z webové prezentace firmy „Brzlík v.o.s.“, která evidentně trpěla chorobou zvanou prohlížečová schizofrenie. Vypadala pokaždé jinak a to ho hnětlo a mátlo. Byl starý kodérský mazák a po nespočetně letech strávených mezi hýdery, fůtery a jinými obludnostmi digitálního věku se cítil jako ryba ve vodě. Jenže Brzlík se vzpíral a to byla další kapka do povodně webdesignerovy frustrace a beznaděje. Na okamžik ho pobavilo fungl nové logo metropole horníků, ke které měl svůj osobitý vztah.
O pár vteřin později se ale opět propadl do bahna sebelítosti, když zjistil, že na novém vzhledu loga není nic zvláštního. To si jenom unavené oči s mozkem zahrály na schovávanou a on po nezbytném reloadu zjistil, že nic extra veselého na logotypu není. Prostě mu jenom vypadlo jedno písmenko. V duchu se věhlasnému designerskému studiu omluvil. Jenže slogan „Otrava, pyčo!!!“, které mozku tlumočily jeho unavené oči, přesně zapadl do útrpného duševního rozpoložení, v němž se právě nacházel. Zakabonil se, unaveně svěsil ruce a zahleděl se do blba.
„Je čas na změnu, je čas na změnu, změna je život, život je změna, musíš něco udělat, udělej něco, změň to, žij a neblbni. Vole.“ Kolovrátek. Mozek si zjevně dělal, co chtěl a webdesigner zjistil, že existuje strašně málo věcí, které má skutečně pod kontrolou. Všechno se mu vymykalo z rukou. Včetně mírně přerostlých ňader jeho přítelkyně. Náhlé zazvonění mobilního telefonu trpícího chronickým nedostatkem kreditů, který se většinu času nacházel na jiných místech časoprostoru než webdesigner, ho notně překvapilo. Přečetl si jméno volajícího a zděsil se. Bože. Tlapyč. Co ten extraterestrální idiot může chtít? Odletěl ze Země s ostudou. Zvoral, na co sáhl. Co mi chce? Nevezmu to. Seru na něj. Nepřijmu to. Ne. Ne. Ne a ne.
Mozek a ruka evidentně fungovaly na odborářských principech a sviňa ucho se připojilo ke vzpouře. Ruka zvedla sluchátko, mozek se nažhavil, ucho se připravilo na příjem a zblblé hlasivky, které neměl kdo hlídat, pustily do světa stylisticky ohyzdnou větu: „Kurva Tla-
piči, co je?“
Mírně zastřený hlas putující nadsvětelnou rychlostí z podivného kouta Galaxie spustil kulometnou rychlostí:
„Mám to. Zjistil jsem, jak dobýt český internet. Dumal jsem nad tím skoro čtyři grumbloidy v domácím vězení a mám to. Vím, co vám chybí. Nemáte to. Já na to přišel. Jsem taky génius. Moc jich nemáte. Jen pár. Dva. Nebo tři. Byl jsem u toho, když se Egypťani učili psát. Ale to je fuk. Mám ideu na český startup roku. Máme Groomblenet. Všechno vím. Znám. Vyhraješ. Budeš bedna. Jednička. Další genius. Tedy až po mně. Poslouchej dobře. Nemám moc času. Dochází mi groomblit. Je to snadné. Vyrobíš kagrmg....grmbl... chrm... grm.. blůůůgrm...“
Konec monologu se ztratil v širokých rozlohách podivuhodně nekonečného prostoru a pozemský reproduktor se odmlčel. Ponechal webdesignera v rozpacích a nastartoval mozek, který měl ještě dost starostí s hlasivkami, aby je dostal pod kontrolu. O čem to, hrome, ten mimozemský hňup mluvil? Hm. Hmmmmmmm...
Pak mu vše došlo. Nadsvětelnou rychlostí. Dřív než okamžitě. Skoro ihned. Jo. No jo. Fakt je to tak. Máme totiž málo katalogů webových stránek. Ne. To ne. Chujovina. A just ne. Máme jich dneska plnů řiť, víc katalogů než webových stránek. Ale něco fakt nemáme. Ani omylem. Geniální mimozemská myšlenka naplno zaměstnala mozek a ruka típla zbytek kubánského doutníku. Bože. Jak je to jednoduché a prosté.
Čas se zastavil, webdesigner se narovnal, mozek nadskočil, ruce popadly myšku, uši se vypnuly a hlasivky vstoupily do časově neomezené stávky. Jenom jazyk zůstal k dispozici, protože šedesátdevítka má svoje kouzlo. Webdesigner poslal Brzlíka do digitálního vyhnanství a založil nový projekt. Udělám to. A udělám. Mám nové poslání a proč žít. Díky, Tla-
piči.
A šel a udělal to. Zvítězil. Vyrobil český katalog katalogů webových stránek.