Zdravý rozum je miniaturní a obtěžující pidižvík, který vám dokonale skryt před zvídavými zraky rozvášněných emocí dobře radí, když říká: „Nelez vole na tu strmou sjezdovku, když máš lyže podruhý na pařátech. Zlámeš si haksny a co pak, ha? Jsi profesí šofér, pamatuješ?“ A vy ho neposlechnete. Chirurgická ambulance by mohla vyprávět. Zdravý rozum je ten tichý a nenápadný společník, který vás zcela zbytečně nabádá k opatrnosti a kterého pohrdlivě ignorujete, když zpoza lebky zaševelí: „Ty blbe, nenechávej si fungl novej noťas v auťáku, nějakej hajzlík ti ho štípne a pak budeš v řiti. Jsi programátor, pamatuješ?“ Stejně ho tam na tu chvilku necháte a policajti se na vás vyprdnou, protože podobných mamlasů, co neposlouchají rozumné rady, je všude jak nasráno.
Zdravý rozum je neustále v opozici, a co je zajímavé, málokdo ho respektuje jako živou bytost. Pokaždé, když se nesměle ozve, někam ho zašlápnete jak ten poslední páchnoucí exkrement, jen abyste ho neměli na očích. Na uších. A v mozku. Prostě obtížný hmyz. Ale nebylo to tak vždy. Zdravý rozum býval kdysi králem. Císařem. Celebritou. Nechte si nyní vyprávět syrový příběh o zdravém rozumu se šťastným koncem, který je smutný. Týká se, jak jinak, řemesla webdesignerského, což se ostatně na tomto weblogu dá očekávat. A nepotěší vás, to vím jistě. Přesto vám ho povím. Čtěte:
Den začal dobře. „Huhloň“ obdržel ke svým šestnáctým narozeninám fungl nový počítač s dvojitým procesorem, nadupanou ramkou - a co víc, s bezplatným ročním přístupem k internetu. Oproti svým spolužákům na provinční škole měl „Huhloň“ kliku, že jeho fotřík byl uznávanou šajbou v prosperujícím strojírenském podniku a na nějakou tu zlatku prostě nehleděl. Tyhle narozeniny vůbec byly v jeho dosud nudném životě velkým předělem. Především proto, že vytoužený tablet si musel v rámci získávání životních zkušeností uhradit ze svého kapesního příjmu. No. Radost neměl, ale fotr si stál za svým, takže se slzou v oku oželel týdenní výdělek a pořídil si poslední výkřik kreslicí techniky, který, jak doufal, z něj do několika měsíců udělá uznávaného a dobře placeného webdesignera.
Tedy - na rovinu - dobře placený byl už teď, když uvážíte, že jedinou jeho starostí bylo za hodně štědré kapesné dvakrát do týdne vynést z domácnosti zapáchající odpadkový koš, což nedělal, protože jeho vrstevník od sousedů s Pentiem III se měsíčně spokojil s ušmudlanou stokorunou a tuto potupnou činnost rád a ochotně zastal, aniž by si postěžoval. Z něj stejně nikdy pořádný webdesigner nebude, spíš popelář, říkal si „Huhloň“ v duchu a byl nad věcí. Někdy v té době se poprvé ozval zdravý rozum, který potichu a skromně zašepotal: „Ty krávo, kdyby nebyli popeláři, kam bys asi nosil ty svoje posraný odpadky, ha?“ Ignoroval ho. Měl jiné cíle a jiné starosti.
Především jeho první pokusy o vytvoření světoznámé webové prezentace úspěšného webdesignera dopadly dost neslavně. Vlastně skončily katastrofou až průserem. Layout se mu hroutil pod rukama, bledě modré boxy chytaly občas oranžovou barvu, brouci se mu chlámali do ksichtu a tam, kde měla být hlava jeho webu, skvěla se v celé své nádheře patička hlásající celému světu hrdě: „webdesign by huhloň, copyright 2007, xhtml, css, blog:cms.“ Prostě pata byla na blbém místě a tak se zdravý rozum probudil podruhé a nabádal: „Hele, frajere, co kdybys dal na rady moudřejších a zakoupil si nějakou tu literaturu o tvorbě webu? Případně si ji také přečetl? Nebo zkusil nějaký web o tom, jak se web tvoří? A občas něco přečteného zkusil i pochopit, ha? Chceš být webdesigner, pamatuješ?“ Mávnul rukou, což tak trochu platí na komáry, ale na zdravý rozum ani náhodou. Pořád se, hajzlík, dral ke slovu a umlčet se nenechal. „Hele, když nemáš páru, co dělá vertical-align, tak se na to vyser, ne? Nechápeš absolutní pozicování? Tak kurva zkus jinou profesi. Třeba výnosného gigoogla, to je teprv ta správná prča. Však jsi vcelku fešák a baby se jenom voblíznou, uvidíš.“ A tak pořád dokola.
V takových krizových podmínkách se prostě kvalitní webové stránky dělat nedají. Vypnul tedy počítač a s myšlenkou na nezávaznou a osvěžující erotiku vyrazil do víru tanečního nočního života, kde potkal okouzlující černovlasou pannu, která byla ochotná s ním za dvě tisícovky strávit celou noc. Té vášnivé noci „Huhloň“ zapomněl nejen na všechny layouty a backgroundy, ale také na přání stát se webdesignerskou špičkou. Protože toho osudného večera se výjimečně držel v pozadí i zdravý rozum a dvojčata, která se narodila o devět měsíců později, měla jiné starosti. Stejně jako jejich rodiče.
Pak šlo všechno samospádem a zdravý rozum evidentně trávil někde zaslouženou dovolenou, protože se znovu ozval až po pěti letech u rozvodového stání a prohlásil, tentokrát hlasitě a beze všech servítků: „Vidíš, ty kokote, ty sis fakt myslel, že za dva tácy dostaneš pannu a projde ti to? Teď máš dva fakany, na který platíš a umíš úplný hovno. Mohl jsi být webdesigner, pamatuješ?“ Nebyl. Stal se popelářem.
A zdravý rozum? Urazil se a někam se ztratil. Ale jednou se určitě vrátí. Vím to. Hledám ho a potřebuji. A myslím, že nejsem sám.
Věnování: Tento příběh jsem slíbil Daliboru Behúnovi a má ho mít. Je také reakcí na jeho poslední spot o zdravém rozumu.