Proklínal zvolené řemeslo. Jenže, co naplat – živit se nějak musel a manuální zručnost nebyla jeho nejsilnější stránkou. Olízl si jazykem levé obočí a s mírnou nostalgií zavzpomínal na svou neúspěšnou účast v konkurzu na obsazení hlavní role ve filmu s pracovním názvem „Otcův jazyk“. V průběhu kamerových zkoušek oslnil režiséra svými jazykovými dovednostmi a počítal napevno s tím, že roli už má vlastně v kapse.
Letmým nakouknutím do hrubého nástřelu scénáře ale záhy zjistil, že se nejedná o oduševnělé lingvistické dílo z doby národního obrození, nýbrž o klasické a nepříliš originální porno, kde se ovšem musí tvrdě makat pomocí všech dostupných končetin. Jazykem především. Jenže fyzická námaha nepatřila k jeho oblíbeným činnostem a navíc byl od přírody stydlín a také erotický nešika a nedouk, takže svůj vstup do filmového světa odpískal hned zkraje a zůstal věrný internetu.
Pochopitelně kráčel s dobou, i když šťastný z nastupujícího trendu nebyl. Kvantita porážela kvalitu opakovaně a prakticky kontumačně. Přesto ale opečovával svůj profil na Facebooku a semtam oživil zajímavým článkem i obsahově chřadnoucí blog. Občas si také tvítnul, ačkoliv ho nedávno naštval jeden z jeho sledovačů, když veřejně prohlásil, že „háže klackama po retrívrech“. Zpočátku mu věta moc smyslu nedávala, protože pokud si pamatoval, nikdy v životě po žádném psu dřevo ani klacek nemrsknul, ale když přepnul mysl do sociálně-komunitního režimu, pochopil, co asi měl komentátor na mysli.
Chcete-li totiž vyjádřit myšlenku na Twitteru v omezujících stočtyřiceti znacích, musí jich být maximálně stotřicet, aby jí takzvaný retrívr mohl šířit mezi jeho retrívry. Poté ji retrívři retrívrů, pokud bude myšlenka stát za zmínku, roznesou digitálním světem dál a dál, vždy ale zkrácenou o nějakých deset znaků, takže se může snadno stát, že k definitivně poslednímu příjemci dojde zpráva v této podobě: „RT@retrívr RT@retrívr RT@retrívr RT@retrívr RT@retrívr RT@retrívr RT@retrívr RT@retrívr RT@retrívr RT@retrívr RT@retrívr RT@retrívr na chuja“. Očesaná myšlenka tím trošku ztrácí na svém intelektuálním kouzlu, na druhou stranu představa o tom, co si její tvůrce myslí o okolním světě, zůstává nedotčena.
A trpěl. Trpěl tím, že se mateřský jazyk, který obdivoval, ovládal a rozuměl mu, s nástupem moderní elektronické komunikace pomalu proměňoval ve zchromlého mutanta zbaveného vší vrozené krásy. Kulhal, ksichtil se a jako nepodařená hollywoodská zombie požíral vznešenost a půvab košatého slovanského jazyka. Vyjadřovat se srozumitelně a hezky česky se zkrátka nenosilo. Diakritika se stávala nedostupným zbožím a interpunkce, jejímž účelem je písemně vyjadřovaným myšlenkám dodávat skutečný smysl, hynula na úbytě. Jirásek, Palacký, Cimrman, ti všichni se určitě obracejí ve svých hrobech, protože nic víc jiného už ve svém stavu dělat nemohou.
Poslední ránu z milosti pak českému jazyku zasadili samozvaní SEO optimideratizátoři, jejichž výplody horko těžko přežvýkávali i nepříliš inteligentní vyhledávací roboti. Dva zaměstnanci Ústavu pro jazyk český dokonce po přečtení několika zápisků na podezřelém ptačím blogu skončili na jednotce intenzivní péče v motolské nemocnici, přičemž konečným hřebíčkem do reálné rakve jednoho z nich byla tato legendární věta: „Lidé aktivně píšící na tento server jsou duševně choré.“
Samozřejmě se mu vkrádala do mysli otázka, zda vůbec má cenu proti naprosto evidentnímu prznění jazyka tasit zbraně, protože z krvavé historie lidstva věděl, že každý takový boj ve skutečnosti skončí vítězstvím té strany, která prohrála. Ale nevzdával se. Kultivoval svůj projev, psal a psal a psal a doufal, že jednou, někdy, v daleké budoucnosti se jeho čtenáři semknou a vyrazí s ním do bitvy, která dnes vypadá předem prohraná.
Pomůžete mu?