„Neser bloger,“ zavrčel „Křupík“ polohlasem a pomstychtivě vlepil do formulářového políčka duchaplný, i když mírně jedovatý komentář. Prohlížeč ani za mák neprotestoval a stupidní antispamovou otázku kolik je dva plus jedna, dokázal „Křupík“ zodpovědět poslepu i bez pomoci softwarové kalkulačky, kterou jinak často velmi bolestně postrádal u pokladny v místním nákupním středisku. Nebyl duší matematik. Byl ale bojovník. Pravý potomek japonských samurajů a ti, jak známo, nikdy neházeli meč do žita. Fakt, že se jeho komentář ve výčtu ostatních poznámek neobjevil, ho sice nepotěšil, ale ani mu nevzal chuť k dalšímu boji.
„Křupík“ byl profesí komentátor a pasoval se do té role sám a dobrovolně. Jeho životním posláním bylo vyjadřovat se kdykoliv, k čemukoliv, neustále a na každém místě, kde dostal jenom trochu prostoru a kde tušil otevřená přední či zadní vrátka. Dennodenně sváděl tuhý a nelítostný souboj s nevraživostí majitelů internetových deníčků a nutno poznamenat, že několik dlouhých let trvající bitva zatím připomínala plichtu. Postižení blogeři totiž byli čím dál fikanější a tempo odmazávaní nepohodlných komentářů nabíralo vražedné obrátky. Columbo by se nezastavil. Jenže „Křupík“ byl ve svém oboru jednička a každou šikovně postavenou obrannou tvrz zdolal s elegancí a grácií sobě vlastní.
Pravda, česká blogerská scéna nebyla tak rozsáhlá a postižení publicisté se vzájemně varovali. Nic jim to ale nebylo platné a tak jediní deníčkáři, kteří zůstali ušetřeni jeho komentářových výlevů, pocházeli ze zahraničí. Největší kliku ale měli Japonci a Číňané. Znalostí cizích jazyků „Křupík“ totiž nevynikal, ale co znamená „shit“ a „fuck“ věděl naprosto přesně, protože jeho bohatý tatínek disponoval satelitem a placeným kanálem HBO, a tam se jinak nemluvilo. Navíc nářečí, kterým se v místě jeho bydliště hovořilo, obratně zvládalo maximálně dvěstěpadesát prostých vesničanů a za cizí řeč se nedalo považovat ani omylem.
„Křupík“ sice nedisponoval žádným vzděláním, které by stálo za řeč, ale byl od Boha nadaným psychologem. Pixyho porazil kontumačně a Artur Dent a La Trine vzdorovali jen o pár chvil déle. Jeho cesta za skalpy blogerů byla tedy úspěšná, ale přesto existoval jeden hojně navštěvovaný blog, který mu pil krev a vzdoroval každé jeho geniální fintě. Zkoušel už všechno. Měnil identity a došel v tom umění tak daleko, že se za den jmenoval osmadvacekrát jinak. Jeho žena usínala každý večer s jiným chlapem, i když vypadal stejně, polykala Paralen ve zdraví nebezpečných dávkách, děti trávily veselé víkendy u hubaté tchýně, ale ten zapovězený blog jeho pravidelným nájezdům srdnatě odolával.
Útočil, měnil strategii, občas ustupoval, sem tam podnikl protiútok, ale časem si musel přiznat, že autorova obrana byla neprůstřelná. Chtěl komentovat. Bože, jak moc chtěl komentovat každý z těch dokonalých článků, ale nemohl. Nebylo mu dopřáno. Měl životní cíl a nemohl ho dosáhnout. Strádal. Duševně skomíral a na těle to začínalo být vidět. Chřadnul. Nevěděl už, jak dál, až jednou...
Jednoho pozdního večera, jako už mnohokráte toho roku, nemohl usnout, převaloval se z boku na řiť a naopak, a přitom dumal, jak překonat nástrahy a pasti, které mu vyhlášený bloger postavil do cesty, až zčistajasna přišlo vnuknutí. Boží zásah. Měl to.
Neváhal ani minutu, doběhl k počítači, otevřel stránku deníčku a vrazil do formuláře prozatím zapovězeného blogu svůj první, premiérový komentář. Úleva. V tomtéž okamžiku pochopil, že se právě stal nekorunovaným králem blogerské scény. Komentářovým králem. Elvis hadr. Nikdo už ho sesadit nemohl a jeho život byl naplněn až po okraj.
Litoval jenom ztraceného času, protože řešení bylo tak prosté, až to bolelo. Jeho vítězný komentář totiž zněl:
„Ano, Radku, máš pravdu.“