Je nezvratně prokázaným faktem, že většina blogerů páprdovitého skupenství nechává své kdysi úspěšné blogy zapadat digitálním prachem a utíká se pod ochranu hypermoderních sociálních sítí, kde má větší a důkladnější kontrolu nad svými čtenáři. Úprk do závětří má sice svou logiku, ale je to také škoda, protože spousta zajímavých myšlenek, postřehů a filozofických úvah se nedostane k očím širší veřejnosti a zůstane navždy uzavřena v nevyzpytatelně zašmodrchaných pavučinách moderních komunitních webů. Jako kupříkladu na vzývaném i proklínaném Facebooku.
Mé poslední letošní (a trochu delší) ublognutí berte tedy jako poněkud netradiční rozloučení se s rokem starým, do nějž krátké úvahy a myšlenky, které jsem utrousil v komunitní síti, patří. Upozornil mě ovšem jeden z mých virtuálních přátel Luboš Kudláček na nepřehlédnutelné riziko: „Není těch myšlenek škoda pro pomíjivý a nestabilní Facebook? Všechny najednou zmizí a někdo to bude muset všechno psát znovu.“
Rozhodl jsem se tedy, že výběr svých nejlepších postřehů či poznámek pro jistotu uložím i na místo, které mám pod svou výhradní kontrolou. Sem. Otevřete tedy svou duši a vstupte do těžko přístupných myšlenkových hlubin jednoho obyčejného webdesignera:
Ach, ta bohatá sprostá čeština
Kdysi dávno jsem byl vlastníkem bezvadné knihy s názvem Velký slovník sprostých slov. Jak už to tak bývá, knihu jsem půjčil a pochopitelně nikdy nespatřil. Určitě nejsem sám, komu se něco podobného stalo. Půjčené knihy evidentně žijí svým vlastním svobodným životem a nehodlají se vázat k jedinému majiteli. Ale o tom jsem psát nechtěl.
Napadlo mě, že spousta krásných výrazů, které upadly bohužel do zapomnění, by mohly hodně obohatit jinak nudný a PR článků a podobných nesmyslů přeplněný český internet. Jenom pro příklad (našel jsem na jednom z nejstarších blogů, který dodnes existuje Gentleman.eu) pár zapomenutých výrazů pro dámské přirození:
Čáča, čáčuryna, čamburejzna, čampula, čampulice, čaňa, čapka, čapla, čertík (míněn klitoris), čička, čičenka, čipka, čočka, čonda, čučka, čudla, čudlina, čuňa, čunda, čurypinda. A podobně. Cítíte tu rozvernou rozkoš lidové tvořivosti?
Takže můžete klidně nevhodného komentátora nebo diskutujícího poslat třeba do "čamburejzny", aniž byste ho urazili, poněvadž chudák nebude tušit, o čem je řeč. Váš skvělý pocit, že jste ho poslali tam, kam patří, to ale nedegraduje, protože vy víte, co on neví, čímž se ocitáte intelektuálně na vyšší příčce sociálně-komunitního žebříčku.
Mimochodem - nepřekvapí možná v této souvislosti, že slovo "čuráky" kdysi znamenalo střevíce. U Bati ale raději nic podobného nežádejte.
Miliarda sem, miliarda tam
Nepřestává mě fascinovat hazardní hra naší politické elity, která žongluje miliardami, jakoby se jednalo o desetníky v mariáši. Zjevně hřeší na to, že prostý občan si tak obrovské číslo, jakým miliarda bezesporu je, nedokáže ani představit. A tak ho nevzrušuje. Do podobných potíží se uvrtali astronomové, když se při měření vesmírných vzdáleností dostali k číslům, jež byla tak obrovská a neuchopitelná, až přestala dávat jakýkoliv smysl. Lidský mozek si prostě něco takového nedokáže představit. Řešením bylo začít měřit vzdálenosti časem, což funguje dodnes.
Zkusme si nyní jednu miliardu představit také pomocí času, bude to našemu mozku bližší a možná budeme překvapeni. Třeba podobně, jako v matematickém příkladu, kterým nás obdařila učitelka na základní škole v rámci výuky o velkých číslech.
Představte si, že máte k dispozici tři částky – sto tisíc, milion a miliardu. Třeba korun, to je fuk. Každou vteřinu (tenkrát ještě vulgárně znějící sekundy neexistovaly) pak jednu korunu prostě někomu dáte. Podobně jako doktor Rath.
Mrzkých sto tisíc tak vyhodíte oknem za jeden jediný den. V případě miliónu budete hotovi za zhruba 11 dní. Ovšem miliarda, to je jiná – ta vás bude stát více než 31 let těžké práce.
A pak se řekne - miliarda sem, miliarda tam.
Malé vánoční moudro
Vymyslel jsem jedno moudro. Bude se vám líbit. Možná. Vzniklo nedopatřením na procházce s mou ženou, která na podvečerním povánočním výšlapu trvala, i když jí muselo být jasné, že bez LCD displeje budu ztracen a přemístěn do nedigitální a prapodivné reality se mnou nebude žádná rozumná řeč. Navíc mě vytrhla od sledování vrchního revidenta Hadimršky, který je dodnes mým vzorem.
Ale k věci. Máme v naší malé obci minimálně jednu cestu, která nikam nevede. Slepou cestu. Pravděpodobně nějakou podobnou také znáte. Žiju na polském pohraničí už šestnáct let, ale dodnes jsem netušil, že konec světa je právě zde. Asfaltová cesta u nás totiž končí tam, kde by za normálních okolností měla začínat. Navíc její stavitelé se zjevně nemohli dohodnout, kde je začátek a kde konec, a tak cesta ve skutečnosti končí uprostřed. Představte si to.
Já si ale konec cesty uprostřed představit nedokázal, a tak jsem prostě šel. Ruku v ruce s dámou svého srdce jsem šlopkal a významně mlčel. I manželka byla tichá a zádumčivá, což bylo neobvyklé. Neptal jsem se proč, poněvadž by mi mohla odpovědět, a tím by kouzlo oboustranně vítaného ticha a vzájemného porozumění navždy pohřbila. Tak jsme drželi pysk oba.
A šli. Já šlapal. Žena šlapala. Nuda nám kráčela v patách. Sníh žádný, spíš bahno. Nebylo vidět nic, co by kulturně zvídavou duši obohatilo. Zvěř nikde. Ptáci drželi zobáky na uzdě. Automobil žádný a lidský element zjevně seděl na prdeli v obýváku a sledoval Hadimršku. Cesta samotná byla nuda a šeď. A vůbec. 42.
V tom najednou. Světélko. Záblesk. Mihotání. Uprostřed blátivé pustiny. Jeníček a Mařenka. Ekologicky nudné světlo. Pak garáž. Venku umístěný stolek. Usměvavý muž. S plnovousem. A hlavně. S lahví. Pravé. Moravské. Slivovice.
Stál tam v přítmí jako příslib nových dobrých časů. Viděl nás, jak se potácíme bahnitou a nikam nevedoucí cestou. Neptal se ale, proč tam jsme. Nepátral po důvodech. Bylo mu jedno, že jsme uprostřed nicoty. Jenom se prostě usmál a řekl: "Rád vás vidím. Tož dáme si po kalíšku, ni?" Tož jsme si dali po kalíšku a šli.
A slíbené moudro? Zde je: Je úplně jedno, odkud cesta vede a kam a jestli vůbec někam míří. Důležité je, koho na ní potkáte.
Jak oni to tam nahoře dělají?
Byl jsem donucen absolvovat klasickou narozeninovou párty u příležitosti kulatých narozenin nejlepší přítelkyně mé manželky. Nebývám z podobných akcí urvaný, ale kdo je ženatý dostatečně dlouho, tak ví, že dohadovat se s vlastní ženou, které bylo kdysi slíbeno, že s ní budete sdílet dobré i zlé, prakticky nemá cenu. To ale není důležité.
Podstatnější je, že člověk, muž, webdesigner - tedy já, je jakýmsi strojem času katapultován z virtuálního online světa přímo doprostřed offline restauračního zařízení zaplněného spoustou lidí z příbuzenstva oslavenkyně, z nichž drtivou většinu jsem viděl poprvé v životě. Pokaždé se jedná o prapodivnou směsku profesí a rozložitých příbuzenských vztahů, ve kterých bych neměl šanci se orientovat, ani kdybych měl IQ jako Kaluža.
Muzikanti, obchodní cestující, policisté, babičky, vnučky, snachy, švagři, synové, neteře a především pár postarších důchodců, kteří sametovou revoluci považují dodnes za zradu jejich přesvědčení a jsou otrávení permanentně. S takovými se diskutuje úplně nejhůř a vlastně to také nemá cenu. Ani to ovšem není důležité.
Vůbec nejpodstatnější byla skutečnost, že zmíněná hospoda na periferii Opavy byla zcela správně striktně nekuřácká, a tak jsem svou vášeň musel krotit venku. Pod širým nebem. Tak si hovím na venkovní terase, pokuřuji, dopíjím číši ročníkového Zweigeltrebe a dívám se na hvězdy. Obojí činím často a rád.
A jak se tak dívám vzhůru, tak mě napadlo, kdo jim tam nahoře, všem těm mimozemským bytostem asi dělá SEO? A jak ho asi dělají? Blbě jako borci z WebTrhu? Mají taky nějakou obdobu Google? Živoří tam někde mimozemská verze Seznamu? A jak asi počítají ranky? A co katalogy - mají si kde hrát? A mají také nějakou chapadlovitou verzi Radka Hulána?
Tohle všechno mi proběhlo hlavou a já zjstil, že jsem zjevně deformován digitálním světem a debata o tom, jestli je Topolánek blb a že ti komunisti hlavně mysleli na prosté lidi, mě otravuje. Až děsí. Asi už blbnu.
Teorie digitální trojkombinace
Jako ideální využití supermoderních sociálně-komunikačních metod se jeví takzvaná digitální trojkombinace. Na Twitteru myšlenku zveřejníte, na Facebooku ji rozvedete a na blogu pak obhájíte.
Kdy přichází stáří
Primárně nepozorovatelný a plynulý přechod z bezstarostného a kypícího mládí do starostí plného a nepříliš kypícího stáří lze sekundárně identifikovat velmi snadno zásadní proměnou ranního dialogu dvou spolubydlících bytostí různého genderového charakteru.
Přeloženo do češtiny - stáří přichází tak nějak úplně najednou v okamžiku, kdy běžný a obvyklý ranní pozdrav vyjádřený něžným stylistickým pohlazením: "Přeji ti dobré ráno, miláčku, ty můj poklade," nahradí realistická otázka: "Jak se dneska cítíš, zvládneš dojít do krámu pro čerstvé pečivo? Já ne. Bo jsem nějakej rozlámanej." Stalo se koncem letošního roku.
Závěrem
V příštím roce, budete-li chtít, se opět setkáme zde, na lehce zastaralém Blábolníku, pokud ho do té doby neprodám a nekoupím si raději dům u moře vybavený velkou barevnou kopírkou.
Všem svým věrným čtenářům přeji úspěšný vstup do nového roku a vězte - konec webdesignu v Čechách zatím nehrozí.