Ctihodný a vážený Validátor se zachmuřil, což se projevilo cyklickým zauzlením dvou jedniček a jedné nuly v těsné blízkosti funkce zajišťující polointeligentnímu programu pohodu a klídek. Sofistikovaná funkce se totálně zhroutila a několik kolapsem postižených bajtů se ocitlo zcela mimo hru, z programátorského hlediska v digitálním ofsajdu. Chybová hláška ohlásila chybovou hlášku v chybové hlášce, ale to předsedajícího soudce nezastavilo. „Zde přítomný žalobce Parser právě nezvratně dokázal, že jste s vědomím si možných následků nejen křížil HTML tagy, ale navíc jste zvysoka kašlal na božskou validitu. Co nám k tomu řeknete, pane obžalovaný?“ Přísedící Indexer se zimomřivě otřásl a dva špatně placení Crawleři zajišťující písemný záznam ze soudního jednání se potěšeně zatetelili v očekávání dalšího bezvadného hromobití. První se jmenoval „Nultý“ a druhý „První“ a dohromady byli čtyři, což bylo matoucí, ale v éře Windows nikterak neobvyklé. Máloco bývá doopravdy dokonalé.
Zápis z každého soudního jednání byl sice zákonem ustanoven jako přísně tajný, ale přesto se dal výhodně zoptimalizovat. Crawleři bulváru prodali prakticky všechno. Poslední webdesignerský soud byl navíc vždycky děsná prča a o zapálené publikum nikdy nebyla nouze, což pokaždé zajistilo téměř stoprocentní čtenost Rajskému i Pekelnému bulvárnímu elektronickému zpravodajství. Ani jedno z nich nešetřilo a rozdávalo plnými hrstmi terabajty volného posmrtného prostoru jako na běžícím pásu. Jenže o volný prostor začínala být jak v Pekle tak v Ráji velká nouze, protože v souvislosti s tím, jak rostla obliba webdesignerské profese na Zemi, se dostupné zdroje začínaly pomalu vyčerpávat. Především ty v Pekle. A získat dotace z Posmrtné Unie bylo natolik byrokraticky obtížné, že se Ráj i Peklo ruku v ruce odhodlali ke kontroverznímu opatření zvanému „bajtovné“. To horlivě prosazovali kdysi demokraticky zvolení a dnes zpátečničtí a nerudní zástupci posmrtného digitálního světa. „Sešrotuj staré bajty, pořiď si nové sajty,“ znělo marketingově třeskuté heslo.
Progresivní komentátoři ovšem poukazovali na fakt, že se jedná o poměrně průhledný podvod, Ráj i Peklo se stává obrazem pozemského parlamentního balastu a většina zvolených digizástupců si jenom pro sebe a své známé hamouní každý volný terabajtík, přičemž zvysoka kašlou na potřeby obyčejných elektronických nesmrtelníků. Stejně jako na Zemi. Jedničky si zase polepší a nuly budou mít pořád hovno.
„Jakákoliv validita je k prdu, poněvadž kromě několika podivínů stejně nikdo netuší, k čemu je dobrá,“ prohlásil sebevědomě webdesigner „Bastlík“, který se z neznámých důvodů udusil počítačovou myší. Jako zapřísáhlý ateista byl nyní notně překvapen, že něco podobného jako Poslední webdesignerský soud vůbec existuje. Výše řečeným definitivně nasral i poměrně tolerantní většinu poroty, která byla složena ze zástupců různých verzí rozličných prohlížečů, a nevědomky si tak podepsal ortel věčného digitálního zatracení. „A vůbec, já na vás ani jakýkoliv posmrtný život nevěřím a všechno považuji pouze za poměrně blbý a nudný sen,“ odfrkl si a rozhodl se po zbytek procesu vzdorně mlčet. Jeho obhájce „FrontPageEditor“ moudře usoudil, že k tomuto prohlášení není co rozumnějšího dodat a mlčky si pohrával s něžnými, hravými a sympatickými centery a comic sansy. Evidentně se nudil.
„Obžalovaný se tímto vzdává práva na obhajobu,“ prohlásil Validátor potěšeně a vrátila se mu nejen forma, ale i zatoulané jedničky a nuly. „Bude potrestán přísně a exemplárně, protože výčet jeho zločinných skutků, který kromě křížení tagů zahrnoval také posílání nesprávných HTTP hlaviček, by zabral podstatnou část dnešního jednání a byl by tak zbytečný. Porotci vědí, o čem mluvím.“ Pětkové, šestkové, sedmičkové i devětapůlté verze souhlasně pokyvovaly a s odporem vzpomínaly, jak se s „Bastlíkovým“ kódem musely rvát a potýkat a těžko nyní hledaly polehčující okolnosti. Stejně žádné nebyly. Navíc v porotě přítomný zástupce vyhledávačů byl skálopevně odhodlán hlasovat pro trest smrti a trvat na něm i přesto, že „Bastlík“ už zcela evidentně mrtvý byl.
„Bastlík“ tak byl pravomocně a bez možnosti odvolání odsouzen a donucen až do konce digitální věčnosti vyťukávat na pekelné klávesnici ponižující větu:
„Fuj a fuj a stokrát fuj,
kodérský jsem býval chuj,
teď už vím, že validita,
nesmí býti nikdy bita“.