Ozvalo se přidušené zaklepání. Šéflékař nedávno vybudovaného zdravotnického zařízení odložil rozečtený chorobopis na hromádku k ostatním, vypnul elektronickou cigaretu, uložil záda do pohodlné pozice a prohlásil: „Vstupte.“ Dveřmi proplula urostlá rusovláska, pyšnící se širokými rameny a útlými boky, oblečená do vkusné zelenkavé uniformy. V kombinaci se zrzavými vlasy vyhlížela jako přerostlý dvoubarevný kolíček na prádlo. „Je tady nějaký pán...“ ztišila spiklenecky hlas „...od policie. Však víte, kvůli tomu zmizelému.“
Primář věděl a do zpěvu mu nebylo. Bylo to poprvé, kdy se z jeho přísně střeženého sanatoria ztratil těžce nemocný pacient. Ještě tak záhadným způsobem. Veškeré pátrání bylo prozatím bezvýsledné a primář chtě nechtě musel požádat policii o pomoc, protože příbuzní ztraceného muže začali být velmi otravní.
Do místnosti se vevalil malý růžolící tlouštík, který spíše než policajta připomínal úspěšného majitele cukrářské provozovny na penzi, v ruce žmoulal notně poznamenaný kapesník a lehce posmrkával. Zvuk vycházející z jeho nosních dutin zněl přibližně jako „chruf“. Oba muži si potřásli rukama a detektiv se usadil do rozměrného klubového křesla v koutu místnosti. Zapadl jako golfový míček do jamky a nohy se mu náhle ocitly dvacet čísel nad podlahou. Omluvně se usmál a jako první prolomil hradbu mlčení: „V hrubých rysech jsem o vašem problému informován, chruf,“ přemístil kapesník do druhé ruky, „řekněte mi ale, doktore, k čemu vlastně slouží tohle vaše sanatorium?“
Primář se uvolnil, zatvářil se profesionálně znuděně, znovu zapnul elektronickou cigaretu a začal vysvětlovat: „Budu se snažit vyhýbat odborným výrazům, ale kdybyste něčemu nerozuměl, klidně se ptejte,“ podotkl na úvod a v odpověď se z hlubin klubovky ozvalo souhlasné chruf. „Fungujeme teprve necelé dva roky a potřeba vzniku nového specializovaného zařízení se datuje od doby, kdy se naprosto živelně rozšířily možnosti moderní mezilidské komunikace. Především tedy internetu, abych byl přesný. Většina závažných chorob, které tu léčíme, doposud ani nemá jméno, a pro ty, co je už mají, hledáme nejvhodnější metody léčby.“ Lékař se odmlčel, aby si urovnal myšlenky.
„Standardní metody léčení psychických poruch, které trápí lidstvo odedávna, jsou už zkrátka překonané," pokračoval ve výkladu. „Ostatně k léčbě obyčejné schizofrenie, dystýmie nebo histriónské poruchy osobnosti máme dostatek kvalifikovaných odborníků a koneckonců i zdravotnických zařízení. Nové psychické poruchy, které se objevily v souvislosti s bouřlivým rozvojem internetu, ale prozatím zůstávaly v pozadí zájmu odborníků i zdravotních pojišťoven.“
Doktor nasál náhražku nikotinu a pokračoval: „Prozatím jsme tedy ryze soukromé sanatorium, které přežívá především díky finanční pomoci sponzorů zvučných jmen. Za všechny mohu jmenovat třeba Google, Seznam nebo Banán. Oficiální název našeho zařízení zní Psychoterapeutické sanatorium digitálních chorob, ale vžilo se také obecné označení PsychoSa. O tom jste možná už slyšel,“ tázavě pohlédl na detektiva. Neozvalo se ani „chruf“, což bral jako tichý souhlas a dokončil stručné představení.
„Léčba spočívá především v absolutní izolaci nemocného od online světa a v podávání dostupných náhražek. Placebo, pardon, náhražky fungují podobně jako kupříkladu metadon, který se používá při odvykání závislosti na heroinu. Ale víte, co?“ ukončil nečekaně lékař svůj monolog. „Možná bude lepší, když vám několik nejtěžších případů předvedu na vlastní oči. Co říkáte na malou exkurzi?“ „Chruf,“ souhlasil policista a namáhavě se osvobodil ze zajetí příliš hlubokého křesla.
První cela, do které inspektor otvíracím okénkem nahlédl, vypadala jako splněný sen každého zámečníka. Na všech stěnách byly připevněny zámky rozličných tvarů a stáří. Dózické, válečkové, klasické fabky, visací zámky a spousta jiných, které policista nikdy v životě neviděl. Mezi nimi chaoticky poletoval asi dvacetiletý hubený mladík. Přiběhl k zámku, nakoukl, povrtal se v něm dřevěným kolíkem, zasakroval, povyskočil a vyrazil k dalšímu zámku. Kuk, vrt, kurva, hup. A znovu. A zase. Detektiv pohlédl na doktora a tázavě pozdvihl obočí. Lékař pokrčil rameny, „Hledá klíčová slova. Ví bůh, co to znamená. A kdo ví, možná je to mimozemšťan. Pracovně jeho nemoci říkáme Iniciativní keywordoza. Ale pojďme dál.“
Další místnost byla až po strop nacpaná tiskovinami všech možných tvarů a barev, povětšinou vytištěných na kvalitním křídovém papíru. V nich se přehraboval mírně obézní obrýlený jedinec, legračně se ksichtil a mumlal si tiše pro sebe. „Ne, tak tady ne. Taky nic. Ne. Ne. Zase ne...“ „Pátrá, jestli je v těch katalozích registrován. Depresivní katalogománie,“ osvětlil doktor a chvatně vykročil k další cele.
„Velmi zajímavý případ,“ upozornil primář na dalšího pacienta, který nepřetržitě vstupoval a zase sestupoval z přenosné domácí váhy. Celý proces vypadal jako vydařená etuda herce zkoušejícího Stanislavského metodu. Výraz očekávání a naděje se v pravidelných intervalech střídal s grimasou znechucení a zklamání. „Stále málo, stále málo,“ drtil přitom slova jak kolovrátek „Onemocněl touto chorobou jako první, tak jsme ji pojmenovali po něm. Respektive po jeho přezdívce, kterou se sám tituluje. Říká si STRONG a má neustálý neodbytný pocit, že by měl mít větší váhu. Odtud odborný název Hysterická strongozie.“
Za dveřmi označenými číslem 64 seděl na posteli zachmuřený muž neurčitého věku a obklopen stovkami a stovkami plátěných šachovnic zaujatě vystříhával z bílých a černých papírových kartonů čtvercová políčka, která různobarevnými fixy krasopisně označoval nějakou značkou. „Bývalý šachista,“ předešel lékař otázce, „když se stal konzultantem SEO u jedné z internetových společností, postihla ho nemoc zvaná Obsesivní headermánie. Považuje za fatální chybu, že se na klasické šachovnici nalézá jedno jediné políčko označené jako H1. A naopak mu vadí pole H7 a H8, které prý nemají vůbec existovat,“ osvětlil detektivovi.
Poslední cela na řadě patřila pohřešovanému pacientovi. Až na bytelné kovové lůžko a malý přístroj s LCD obrazovkou, volně položený na zemi, byla zcela prázdná. Inspektor s otázkou v očích pohlédl k podlaze. „GPS?“ zeptal se. „Ano,“ odvětil doktor, „Trpěl mimo jiné lehčí formou Accessidebility. Než se vytratil, s gustem a rád přeskakoval navigaci. Zmizel předevčírem v noci. Jak vidíte, okna jsou vybavena bytelnými mřížemi a navíc napojená na elektronické zabezpečovací zařízení. Dveře pokojů jsou z pochopitelných důvodů vybaveny zámky pouze zvenčí. Je to prostě záhada zamčeného pokoje,“ rozhodil lékař rukama.
Policista si podrobně a důkladně prohlédl celu, ale nic zajímavého neobjevil. Práce pro specialisty, usoudil. „No, pane doktore, to mi asi stačí. Pošlu sem během dne naše techniky a uvidíme. Nějak se ten chlapík přeci musel dostat ven. Děkuji vám tedy za krátkou prohlídku a určitě se ještě uvidíme,“ podal primáři ublemtanou ruku.
Šéflékař se zmateně podíval na vzniklé následky pevného stisku a hotovil se k odchodu. „Jo, pane inspektore,“ zastavil policistu na prvním venkovním schodu. „Ještě jsem si vzpomněl na drobnost, která by vám při pátrání mohla pomoci. Pacient se jmenuje Alois Weissberger a pokud se mi podařilo zjistit, pracoval jako kodér u jedné malé webdesignerské společnosti. Všichni jsme ho tady ale znali spíše pod jeho pseudonymem.“
„Jakým?“ otázal se detektiv a chrufnul.
„Říkal si Displej None.“