„Uff, a mám to,“ oddechl si webdesignerský nováček, když po několikahodinovém vyčerpávajícím boji s houfem nepřejícných prohlížečů umístil poslední blok s aktualitami na předem plánované místo. Říkal si „Skotáček42“ a vlastně ani nevěděl proč. V anglickém jazyce se necítil pevný v kramflecích a tak se upnul na svůj rodný jazyk, i když v rámci objektivity je nutno dodat, že nezachytitelné rozdíly mezi použitím tvrdého a měkkého „i“ mu prozatím splývaly a v duchu záviděl svým slovenským kolegům, kteří si s podobnými opičárnami nemuseli lámat hlavu. Rozdíl v tvarosloví „mně“ a „mě“ pro něj představoval asi stejnou záhadu jako pro prvního opočlověka mikrovlnná trouba.
Navíc oblíbený internetový česko-anglický slovník žádnou cizojazyčnou variantu k tak geniální přezdívce ani nenabízel. „Ale nešť,“ řekl si v duchu, vzpomenuv si na podivný televizní přenos divadelního představení, který zhlédl vcelku omylem a v jehož rámci jeho pozornost upoutala především představitelka hlavní role, která se honosila absolutně nelogickým nepoměrem mezi hrudními a ostatními partiemi svého těla. „Co po jménu, že? Stejně voní stejně,“ vylovil útržek odposlechnutého dialogu a definitivně se rozhodl. „A teď s tím půjdu do světa a nechám si své dílo zhodnotit,“ rozhodl se. „Doufám, že si všichni kritici sednou na zadek, jestli už teď nesedí,“ pomyslel si - a s láskou a porozuměním znovu kladně ohodnotil své dílo, které překypovalo velmi efektními a jeho oku lahodícími vlnovkami, obloučky a zrcadlovými efekty. I písmo se mu celkem podařilo, i když v rámci boje s prohlížeči musel mírně slevit ze svých představ a místo vertikálního pohybu textu dal přednost posuvu horizontálnímu. „Blbá Opera,“ odfrknul si ještě a řekl si, že kritici se taky neposerou. Láskyplně pohladil mírně ošumělý LCD monitor a definitivně uzavřel okno bezvadného „VidíšViď“ editoru od světoznámého výrobce. „Bezva soft,“ zašeptal láskyplně.
„Fakticky pecka práce,“ usoudil ještě přesvědčeně, polkl zbytek pomerančového džusu říznutého malým množstvím vodky, potajmu uzmuté z rodinného baru, a vyrazil do světa, kterému chtěl mermomocí porozumět a hlavně kterému chtěl ukázat, že on je NĚKDO. Hvězda. Objev. SuperStar webdesignu. Tato poměrně pochopitelná lidská touha v něm byla hluboce zakořeněna především proto, že jeho nevlastní fotřík byl uznávanou autoritou v oblasti kontroly hygieny práce a důsledky jeho poctivé práce na své kůži pocítila spousta nepoctivých soukromníků. Obyčejný státní úředník, ale ras to byl, ne že ne.
Jeho výlet virtuálním kritickým světem započal na serveru s všeříkajícím názvem JakNaWeb. Vrazil svou pečlivě vybranou a milovanou URL do formuláře a na textu si fakticky dal záležet. „Tož do mně, ogaři, snesu všechnu kritiku a dejte mi, co se do mně vejde.“ Napsal a počkal tři minuty. Nic. Virtuální ticho znělo děsivěji než v hrobce na Olšanech. „To není možné,“ usoudil, „že by to nefungovalo?“ „Tož chlopi, co je? To se vám moje rachota nelíbí, nebo což!!!!!!!!!“, zkusil to podruhé.
Na počet vykřičníků byl právem pyšný. Zvažoval ještě použití alespoň jednoho otazníku, ale pravopis prostě nebyl jeho parketou. Byl jenom skvělý webdesigner, nikoliv jazykozpytec. Stejně mu ale chybějícího otazníku přišlo líto. „Počkám deset minut, a když nic, tak vás prdím,“ usoudil moudře a po deseti minutách bez reakce vyrazil ke konkurenci. Diskuse JakPsátWeb. „To zní skvěle,“ řekl si, „tam určitě chodí borci a profíci. Ti absolutně pochopí, co jsem zač.“ Po špatných zkušenostech z předchozího serveru ale zredukoval počet vykřičníků na minimum a řekl si, že otazník je mnohem lepší volba. Stejně je měl radši, byly tak hezký oblé. Asi jako ta herečka, i když celá hra stála za v podstatě za prd. Po patnácti minutách také žádná reakce. Divné.
Ještě si vzpomněl, že existuje místo zvané Forum.Grafika.cz a se vší vehemencí a potlačovanou touhou po uznání tam vrazil také. Tentokrát ale, poučen z minulosti, rozdělil otazníky a vykřičníky pěkně půl na půl. To by v tom byl čert, aby nic.
A ono nic.
P.S. Děkuji všem svým čtenářům za většinou pochvalné zmínky o vzhledu i obsahu mého skromného Blábolníku a věřím a doufám, že zde najdete místečko, kam se budete rádi a často vracet. Protože humoru není nikdy dostatek. A všem, kteří tvrdí, že bych měl něco vydat knižně, mohu nezávazně sdělit, že poměrně zajímavá publikace z webdesignerského života se připravuje a možná dokonce i vyjde knižně. Najde-li se ovšem dostatečně šílený nakladatel.